Hlavním dominantním prvkem je pohyb, který v sobě evokuje průběh a děj. ve kterém očekáváme vyvrcholení. To však ani v jednom videu nenastává, pouze se mechanicky opakuje a vytváří tak nekonečný děj. Naopak divák je nepříjemně konfrontován se setkáváním postav navzájem v nesousledném směru vůči jejich pohybu a to vyvolává otázku narušení časové linie.
Děj ve vzájemné spojitosti všech videí tak vytváří bezčasovost a divák nemůže konstituovat časovou návaznost i přesto, že již prvním pohledem lze spatřit příčinnou souvislost místa, času, postav i děje ve všech videích. Toto časové postavení nese velké znejistění ve vzájemném vztahu postav. I samotné konstituování hlavní postavy je ovlivněno přibližováním a oddalováním záběru a fakticky není žádné hlavní postavy. Důležitou rovinou je vzájemný vztah postav a vzájemné pohledy nebo doteky generují otázky jednotlivých vztahů mezi postavami v rámci jednoho videa a otázky vztahů jako celku.
Další rovinou je volba pohledu, který je možná až voyerský. Pohled je v bezpečné vzdálenosti a postava ve videu nemůže vidět, že je pozorována. Tento způsob snímání staví diváka pouze do pozice nuceného pozorovatele, bez možnosti identifikace s jakoukoli postavou a tedy je vyčleněn z jasného zapojení do děje.
Důležitou roli hraje také místo, ve kterém se děj odehrává. Je totožné na všech třech videích, ale na první pohled je tato skutečnost pro diváka skryta díky vzájemnému obrazovému posunu. Vizualita je opět jednoduchá, místně a časově neurčitá.
A to vše je zasazeno do prodlouženého vnitřního času záběru vůči času diváka, což vyvolává důležitost a vyšší dramatičnost záběru a podporuje divácké očekávání.