Fyzikální podstata času je dle Aristotela taková — čas je napočítaný pohyb ve vztahu k stavu před a po. Naopak Imanuel Kant nepovažuje čas za objektivní realitu, ale pouhou intelektuální kategorií tvořenou lidským vědomím. Čas je pouhým vjemem mozku samostatně myslící bytosti.
Metoda měření času funguje v jakoukoli denní dobu, roční období a v libovolném počasí. A tato veličina a její představa je velmi obtížná nebo dokonce nemožná. Je to možná způsobeno tím, že lidská podstata času je dosti mělká — povrchní. I když má svoji SI jednotku — sekundu.
Čas v literární teorii je dvojího typu — čas který potřebujeme k vnímání děje samotného díla a čas, který dílo pojímá. Kompozice může mí tedy několik podob — rámcovou, paralelní, mozaikovitou nebo řetězovou.
Čas subjektivní můžeme vnímat i jako objektivní, pokud se zakládá na naší subjektivní zkušenosti. Nebo také můžeme být pohlceni časem díla či zapojeni do vnitřního limitního pojetí času a to může naše vnímání času zastavit nebo alespoň zpomalit.
Na závěr snad už zbývá jen Marx a jeho loupení času. Tedy potřebného času k užívání čistého vzduch, slunečního světla pro jeho samotný dělnický růst.
A proč já ve svém světe nevnímám čas, jakožto vždy a za každých okolností měřitelnou veličinu, která kolem mého subjektivního vnímání se objektivně odehrává?
Jsem v karanténě.
Film pro 36 hodinový festival